Byla jsem opilá.Netušila jsem, kdy k tomu došlo, ale nejspíš poté, co mě můj kamarád Doug vyprovokoval k sázce, že nevypiju tři vodky s džusem rychleji než on. Slíbil, že když vyhraju, vezme za mě v práci víkendovou směnu. Pokud vyhraje on, musím za něj celý týden pracovat ve skladu.
Když jsme skončili, vypadalo to, že příští víkend pracovat nebudu.
„Jak se ti podařilo ho přepít?“ vyptával se můj kamarád Hugh. „Vždyť je dvakrát tak velký jako ty.“
Ve svém bytě plném lidí jsem pohlédla ke dveřím do koupelny, za nimiž Doug zmizel. „Tenhle týden měl střevní chřipku. S vodkou to asi nešlo moc dohromady.“
Hugh povytáhl obočí. „Proč by sakra někdo uzavíral takovou sázku po chřipce?“
Pokrčila jsem rameny. „Protože Doug už je takový.“
Doufala jsem, že bude v pořádku. Pohledem jsem přejela zbytek pozvaných a připadala si jako královna, potěšeně sledující své království. Do tohohle bytu jsem se přestěhovala v červenci, takže na kolaudační večírek už bylo poněkud pozdě. Když se blížil Halloween, připadalo mi jako rozumné řešení uspořádat večírek u příležitosti obou událostí najednou. Moji dnešní hosté na sobě měli různé kostýmy – počínaje těmi v propracovaných renesančních róbách a konče lenochy, kteří si dali na hlavu jen čarodějnický klobouk.
Já jsem byla oblečená za rokokovou pastýřku – tedy spíš za rokokovou pastýřku, která je buď striptérka, nebo nestydatá děvka. Nařasená modrá sukýnka mi sahala do půlky stehen a bílá halenka s nadýchanými rukávky měla tak hluboký výstřih, že jsem si musela dávat pozor, kdykoli jsem se předklonila. Korunou byly blond vlasy, pečlivě stažené do dvou culíků převázaných modrými stuhami. Vlasy vypadaly dokonale, naprosto k nerozeznání od pravých, protože…, no protože byly pravé.
Sukubě se vždycky hodí schopnost měnit podobu, ale o Halloweenu je to schopnost obzvláště cenná. Vždycky jsem měla nejlepší kostým, protože jsem se dokázala proměnit, v cokoli jsem chtěla. Samozřejmě jsem se musela držet v rozumných mezích. Příliš razantní změna by vyvolala u lidí kolem podezření. Ale změnit si vlasy? Jo, schopnost měnit podobu je velice užitečná.
Někdo se dotkl mého lokte. Otočila jsem se a samolibé nadšení mě trochu přešlo. Byl to Roman, můj sociopatický spolubydlící.
„Mám dojem, že někdo je v koupelně a je mu zle,“ oznámil mi. Roman je nefil, napůl anděl, napůl člověk. Má jemné černé vlasy a oči zelené jako moře. Nebýt toho, že občas vraždí nesmrtelné bytosti a já byla na jeho seznamu příštích obětí, byl by pro mě dobrou partií.
„Jo,“ přitakala jsem. „To je Doug. Prohrál sázku o pití vodky.“
Roman se zašklebil. Měl čertovské rohy a rudý plášť s kápí. Chápala jsem tu ironii. „Doufám, že se trefí do záchodu. Nechci to pak uklízet.“
„Cože? Tobě se nechce do domácích prací?“ podivil se Hugh. Nedávno se dozvěděl, že mi Roman nepřispívá na nájem, protože je momentálně bez práce. „Mám dojem, že bys měl taky přiložit ruku k dílu.“
Roman zpražil Hugha varovným pohledem. „Nepleť se do toho, Spiro Agnewe.“
„Já jsem Calvin Coolidge!“ vykřikl Hugh a zatvářil se uraženě. „Stejný oblek měl na sobě při uvedení do úřadu.“
Povzdechla jsem si. „Hughu, to už si nikdo nepamatuje.“ To je jedna ze stinných stránek nesmrtelnosti. Jak plyne čas, naše vzpomínky sahají opravdu hluboko do minulosti. Hugh, skřet, který kupuje duše pro peklo, je mnohem mladší než Roman a já, ale samozřejmě mnohem starší než jakýkoli člověk tady.
Vycouvala jsem z hádky mezi Hughem a Romanem a zamířila přes celou místnost za ostatními hosty. Kolem mísy s punčem postávali kolegové z knihkupectví, kde s Dougem pracujeme. Zastavila jsem se u nich na kus řeči. Okamžitě mě zahrnuli komplimenty.
„Máš úžasný vlasy!“
„Ty sis je odbarvila?“
„Vůbec to nevypadá jako paruka!“
Ujistila jsem je, že je to moc dobrá paruka, a na oplátku jim taky pochválila vzhled. Nad jednou osobou jsem ale jen smutně zavrtěla hlavou.
„Jsi kreativnější než my všichni dohromady a tohle je všechno, na co ses zmohl?“ zeptala jsem se.
Autor bestsellerů Seth Mortensen se na mě podíval se svým typickým roztržitým úsměvem. I když jsem byla trochu opilá, jeho úsměv mi stejně jako pokaždé zrychlil tep. Se Sethem jsme spolu nějaký čas chodili a on mi ukázal lásku tak hlubokou, že jsem si nikdy nemyslela, že je něco takového vůbec možné. Jako sukuba už celou věčnost svádím muže a kradu jim energii, takže jsem myslela, že opravdový vztah pro mě nepřipadá v úvahu. A nakonec to tak skutečně bylo. Se Sethem jsme se rozešli – dvakrát –, a přestože jsem byla smířená s tím, že pokročil v životě dál, věděla jsem, že ho budu milovat už navždy. A u mě to znamená skutečně navždy.
„Nemůžu plýtvat svou kreativitou na kostým,“ prohlásil. Přátelsky se na mě díval svýma jantarově hnědýma očima. Nevěděla jsem, jestli mě taky pořád miluje, ale určitě mu na mně záleží jako na kamarádce. Snažila jsem se k němu chovat stejně. „Musím si ji šetřit na další knihu.“
„To je ale chabá výmluva,“ namítla jsem. Měl na sobě tričko s Freddym Kruegerem, což by bylo přijatelné, nebýt mého silného podezření, že ho vlastnil už dávno před Halloweenem.
Seth zavrtěl hlavou. „Stejně se nikdo nestará, co nosí o Halloweenu muži. Důležité jsou ženy. Podívej se kolem.“ Rozhlédla jsem se a došlo mi, že má pravdu. Všechny propracované sexy kostýmy měly na sobě ženy. Až na pár výjimek za nimi muži těžce zaostávali.
„Peter se vyfikl,“ připomněla jsem mu. Seth sledoval směr mého pohledu k dalšímu nesmrtelnému kamarádovi. Peter je vampýr, velice úzkostlivý a obsesivně kompulzivní vampýr. Byl narvaný v historickém kostýmu z doby před Francouzskou revolucí, takže měl samozřejmě brokátový kabátec a přes řídké hnědé vlasy měl naraženou napudrovanou paruku.
„Peter se nepočítá,“ poznamenal Seth.
Vybavila jsem si, jak Peter minulý týden umanutě podle šablony stříkal labutě na stěny své koupelny, a nemohla jsem než souhlasit. „Máš pravdu.“
ZDROJ
Vyjde 13. bžezna.
Žádné komentáře:
Okomentovat