Křičela jsem.
„Pomoc! Pomozte nám někdo!“
Doufala jsem, že je to aspoň zdrží, aby Soně neusekli hlavu, nebo co s ní plánovali. A taky jsem samozřejmě doufala, že někdo přiběhne na pomoc. Vzdálily jsme se od hlavních ulic, ale pořád jsme ještě byli v tak zalidněné oblasti, že mě mohl někdo zaslechnout – zejména, když bylo v ulicích stále ještě dost rušno.
Jeden z útočníků, který držel Soňu, sebou trhl, takže jsem předpokládala, že jsem částečně uspěla. Ten, co mě držel, mi přitiskl ruku na ústa a sevřel mě tvrději. Pak se stalo něco zvláštního. Můj věznitel strnul. Věděla jsem, že je to muž, podle jeho postavy, i když jsem mu do obličeje neviděla. Pořád mě sice držel, ale byl celý strnulý. Skoro jako by ho něco šokovalo nebo překvapilo. Netušila jsem co. Jistě není tak překvapivé, že někdo, kdo je přepaden, začne volat o pomoc. Nemyslela jsem, že bych ho dokázala přeprat, ale přesto jsem doufala, že bych té jeho strnulosti mohla využít. Znovu jsem zatlačila proti němu a pokusila se vymanit z jeho sevření. Ale podařilo se mi pohnout jen o pár centimetrů, než mě zase přitiskl zpátky ke zdi.
„Musíme jít!“ vykřikl jeden z útočníků. Další chlap. Připadalo mi, že jsou to všechno muži. „Někdo přijde.“
„To zabere jen vteřinu,“ zavrčel ten s mečem. „Musíme zbavit svět tohohle zla.“
S hrůzou jsem ho sledovala a srdce mi bušilo jako blázen. Bála jsem se o sebe, ale o hlavně o Soňu. Setnutí hlavy jsem nikdy neviděla. A nechtěla jsem ho vidět ani teď.
O půl vteřiny později jsem najednou byla volná. Do potyčky se připojil někdo nový, kdo ode mě útočníka odtrhl a odhodil ho na dláždění. Dopadl a vypadalo to bolestivě. I v tom chabém světle jsem svého zachránce poznala podle jeho výšky a rozevlátého kabátu. Byl to Dimitrij.
Už dřív jsem ho viděla bojovat, ale ten pohled mě nikdy neomrzel. Byl uchvacující. Ani na okamžik se nezastavil. Každý jeho pohyb byl ladný a smrtící. Působil jako tanečník smrti. Dimitrij už si odhozeného muže nevšímal a zaměřil se na ty ostatní. Ihned vystartoval po chlapovi s mečem. Nakopl ho a útočník odletěl. Upustil meč a jen tak tak se zachytil stromu.
Mezitím jeden z těch, co drželi Soňu, prostě svěsil ocas a rozběhl se směrem k centru. Dimitrij ho nepronásledoval. Zaměřil se na toho posledního, který se pošetile pokoušel s ním bojovat. Soňa byla každopádně volná. Nečekala ani vteřinu, vyškrábala se na nohy a doběhla ke mně. Nejsem kontaktní typ s nikým – a už vůbec ne s Moroji –, ale aniž bych o tom přemýšlela, objala jsem ji a přitiskla se k ní. Ona udělala totéž a já ucítila, jak se celá třese. Když bývala Strigojkou, byla silná a nebezpečná. Jakožto Morojka, které navíc drželi u krku meč, byla samozřejmě jiná.
Muž, který bojoval s Dimitrijem se zmohl na pár dobrých úhybných manévrů. Ale udělal chybu, když se pokusil Dimitrije zasáhnout. Jen se mu tím odhalil a Dimitrij ho tvrdě udeřil do obličeje. Vysoký muž, který před chvílí narazil do stromu, se pokusil zaútočit, ale byl blázen, když si myslel, že mu Dimitrij nevěnuje pozornost. Snadno ho zneškodnil a útočník dopadl vedle svého druha, kterého Dimitrij praštil předtím. Ten vysoký se vyškrábal na nohy a vypadal, že se chystá k dalšímu útoku. Jeho kamarád ho ale zatáhl zpátky. Po chvilce přetahování se ti dva dali konečně na úprk. Dimitrij je nepronásledoval. Zaměřil se na Soňu a na mě.
„Jste v pořádku?“ zeptal se a rychlým krokem se ocitl u nás.
Zmohla jsem se na chabé přikývnutí a celá se nekontrolovatelně třásla.
„Pojďme odtud,“ vyzval nás Dimitrij. Obě nás vzal kolem ramen a vedl nás pryč.
„Počkej,“ řekla jsem a otočila se zpátky k travnatému prostranství. „Měli bychom vzít ten meč.“
Pátrala jsem pohledem v trávě, ale byla ještě větší tma než před chvílí. Dimitrij díky svému nadlidskému zraku našel meč hned. Schoval si ho pod kabát a všichni tři jsme se vydali co nejrychleji pryč.
Zdroj: Domino
Vyjde 7.listopadu 2012.
Nemůžu se dočkat až kniha vyjde! :)
OdpovědětVymazat